C-141 Starlifter
C-141 Starlifter.
[Foto: USAF.]
Hlavní informace
- Výrobce: Lockheed Martin Corporation (Lockheed Aircraft Corporation)
- Třída: Transportní
- Zařazen do činné služby: 1965
- Popis: Těžký čtyřmotorový transportní letoun s dlouhým doletem.
Vývoj
Českému překladu pojmenování amerického transportního letounu Lockheed C-141 StarLifter chybí vtip i zvuk originálu, nicméně právě v angličtině skvěle vystihuje poslání stroje i jeho příslušnost k hvězdné generaci letadel známé letecké firmy Lockheed. Navíc, nejde o žádnou novinku - o tom nejlepším jménu se u Lockheedů a u USAF rozhodovalo právě před čtyřiatřiceti léty.
Situace v systému vzdušné přepravy amerického letectva USAF, tehdy v ranku velitelství MATS (Military Air Transport Service), k zavedení proudového strategického transportního letounu nazrávala již od přelomu padesátých a šedesátých let. Charakterizuje ji nejlépe stav z konce roku 1960 - tehdy civilní letečtí dopravci západního světa používali dohromady přes čtyři stovky proudových dálkových letadel, zatímco ve stavu USAF tenkrát byly pouhé tři Boeingy VC-137A (odvozené od Modelu 707-120) používané prezidentskou a vládní letkou. Strategický transport MATS musel spoléhat na pístové stroje C-97, C-121 a C124, přičemž nejmodernějším a nejvýkonnějším typem byl turbovrtulový C-133, zastoupený ovšem v menším počtu a nevynikající právě spolehlivostí. Transport na kratší vzdálenosti na tom byl lépe a stal se doménou skvělého Lockheedu C-141 Starlifter, doplněného pístovým typem C-118 od Fairchildů.
Podnět ke konstrukci prvního čistě proudového strategického transportního letounu pro MATS daly specifikace SOR 182, předané výrobcům Boeing, Convair, Douglas a Lockheed během května 1960. O necelý rok později, dne 13. března 1961, příslušní činitelé vyhlásili vítězný projekt Lockheed Model 300, jehož další vývoj měl probíhat pod hlavičkou programu 55476-L. Čtyřmotorový letoun StarL'ifter vznikl u firmy Lockheed v pobočce Lockheed- Georgia Company v Mariette (stát Georgia), přičemž úvodní kontrakt na dodávku pěti exemplářů C-141 A byl podepsán 16. srpna 1961. Šlo o stroje sériových čísel 61-2775 až 61-2779. První kus, nešlo de facto o prototyp, ale o první sériový, vzlétl v Mariettě dne 17. prosince 1963. Datum vzletu nebylo náhodné - firma Lockheed jej z propagačních důvodů zvolila záměrně, neboť spadalo přesně do šedesátého výročí prvního vzletu s motorovým letadlem bratří Wrightů.
Letoun C-141 A StarLifter byl řešen pro potřeby mezikontinéntální přepravy vojska a bojové techniky tak, aby až 90 % tehdejšího vojenského materiálu, jak volně loženého (vozidla, děla apod.), tak v kontejnerech, mohlo být pojato do vzdušného transportu v rámci MATS. Při sníženém plnění palivových nádrží, tedy na kratší vzdálenost, měl C-141 A být schopen při přistávacím výsadku přepravit 154 muže, v případě padákového výsadku pak až 123 plně vyzbrojené výsadkáře. Alternativou měla být přeprava 32 136 kg nákladu. Ve zdravotnické úpravě měl C-141 A přepravovat 80 raněných na nosítkách se šestnácti osobami zdravotnického doprovodu. Do objemého válcového trupu stroje se mělo vejít i deset standardních nákladových palet typu 463L a celkovým možným objemem 149,6 m3. Přitom veškerá manipulace s nákladem i nástup a výstup přepravovaného mužstva by nečinil potíže, neboť ložný prostor vyšel u C-141 A nízko nad zemí a navíc k manipulaci byly navrženy navijáky a válečkové dopravníky v podlaze. Hlavním nakladácím místem byla sklopná rampa na zádi trupu, prostor byl přístupný i dveřmi na bocích, jimiž stroj za letu opouštěli i výsadkáři.
Objednávku pěti kusů americké letectvo záhy rozšířilo o další 132 stroje, celkový kontrakt nakonec pokrýval stavbu celkem 284 letounů (kromě prvních již uvedených pěti byla sériová čísla dalších C-141 A následující: 63-8075 až 63-8090, 64-0609 až 64- 0653, 65-0216 až 65-281, 65- 9397 až 65-9414, 66-0126 až 66-0212, 66-7944 až 66- 7959, 67-0001 až 67-0031 a 67-0164). Lockheed přitom postavil ještě stroj č. 285, civilní Model L-300-50A výrobního čísla 300-6110, který létal s poznávací značkou N4141, ale později, když civilní dopravci o typ neprojevili zájem, jej firma odprodala organizaci NASA (Ames Research Center) - tam pak létal s osádkami USAF jako typ NC-141 A. V lednu roku 1965 bylo StarLifteru uděleno oficiální osvědčení o letové způsobilosti FAA a ke dni 23. Dubna téhož roku zařadilo Velitelství vojenské vzdušné přepravy, tehdy již s názvem MAC (Military Airlift Command) typ do řadové služby.
C-141 Starlifter.
[Foto: zdroj neznámý.]
O necelý půlrok později již StarLiftery MAC létaly v leteckém mostu mezi základnami Travis AFB v Kalifornii a letištěm Tan Son Nhut v Jižním Vietnamu. Ve srovnání s pístovým Douglasem C-124C Globemaster II dokázala "Stojedenačtyřicítka" přepravit na stejné válečné lince až dvojnásobek užitečného zatížení v polovičním čase a s dvoutřetinovými náklady. V polovině roku 1968 již bylo čtrnáct squadron MAC kompletně vybaveno novými C-141 A. Několik strojů verze C-141 A bylo továrnou upraveno k přepravě strategické řízené rakety LGM-30F/G Minuteman 2 a 3. Modifikace se týkala zejména zesílení podlažního prostoru, protože kontejner s raketou vykazoval hmotnost 39103 kg. Hodnota překračovala maximální povolené užitečné zatížení, ale firma Lockheed u typu garantovala zvýšení nákladu na 41 731 kg (92 000 liber) bez újmy na bezpečnosti s jen nepatrnými letovými omezeními . Již v prvních měsících provozu se projevila zajímavá vlastnost C-141 A. Jeho maximálního užitečného zatížení bylo jen málokdy dosahováno, neboť se většinou přepravovaly sice rozměrné náklady, ale hmotností "nepostačující". Bylo patrné, že letoun by potřeboval více vnitřního prostoru. Navíc USAF usoudilo, že by StarLiftery měly být vybaveny zařízením pro příjem paliva za letu, aby se pro extrémně dlouhé lety nemusela snižovat hmotnost neseného nákladu na úkor množství paliva.
Potřeba zvětšení objemu trupu a možnosti natankovat ve vzduchu se projevila nejen v době války ve Vietnamu, ale i v roce 1973, kdy StarLiftery MAC v době arabsko-izraelského střetu ve válce Yom-Kippur uskutečnily mezi USA a Izraelem celkem 421 misí a přepravily přes 10 000 tun vojenského materiálu (tehdy se nutnost instalace zařízení pro doplňování paliva za letu potvrdila i tím, že řada evropských zemí, spojenců USA a členů NATO, nepovolila strojům MAC letícím do Izraele mezipřistání na vlastním území. Velení USAF proto v polovině roku 1976 zadalo firmě Lockheed-Georgia zakázku na prototypovou přestavbu C141 A č. 66-0186 na variantu C-141 B s prodlouženým trupem o 7,11 m vložením sekce trupu před křídlo (4,06 m) a za něj (3,05 m). Tím se užitný objem trupu zvětšil na 322,8 m3. Zároveň na hřbetě trupu za pilotní kabinou přibyl výstupek ukrývající otvor pro doplňování paliva za letu (systémem stabilizovaného ráhna). První přestavěný exemplář, označený ještě YC-141 B, byl dokončen v prvních dnech ledna 1977 a po pozemních zkouškách se v Mariettě dostal k prvnímu letu 24. března. Kromě delšího trupu a výstupku pro tankování si mechanici jistě všimli i pozměněného profilování kořenové části křídla - účelem bylo snížení škodlivého odporu a tím i dosažení nižší spotřeby paliva při vyšších cestovních rychlostech. Hmotnost prázdného letounu YC-141 B se ve srovnání s C-141 A zvýšila o 7292 kg a o 12 844 kg byla vyšší maximální hmotnost vzletová. Z hlediska vzdušné přepravy je ovšem nejdůležitější zvýšení užitečného zatížení o 8303 kg s možností efektivnějšího využití objemu trupu.
Zakončení testů letounu 66-0186 pak vedlo k rozhodnutí o přestavbě celé flotily MAC. Týkala se 270 strojů, výjimkou byly čtyři NC-141 A létající ve zkouškách u NASA a desítky "Áček" v provozu již odepsaných. Lockheed-Georgia s přestavbami pokračoval dosti rychle - dne 29. června 1982 předal MAC poslední C141 B. Přestože průřez trupu zůstal u C-141 B zachován (je téměř identický s trupem Herculesu), prodloužení kabinové nákladové části umožnilo přepravovat až 168 výsadkářů či 205 osob sedících na sklopných plátěných sedačkách, počet nesených nosítek se zvětšil na 103 (zároveň v trupu najde místo dalších 113 stojících či sedících raněných), a ačkoli velké náklady "vozí" typ C-5 Galaxy, respektive nejnovější C-17A Globemaster III, může StarLifter stále přepravovat vrtulník AH-1 Cobra, tank Sheridan či pět terénních vozidel řady HMMWV.
Během své kariéry se StarLiftery staly velmi vytěžovaným "dříčem" USAF, dopravujícím náklady nejen po území USA, ale především mezi mateřskou zemí a zámořskými základnami. A nejde vždy jen o transport vojenského materiálu - všude tam, kde došlo. k rozsáhlé přírodní katastrofě, po níž vláda USA poskytovala postiženým humanitární pomoc, se téměř stoprocentně vyskytly i C-141 B s potřebným nákladem. Samozřejmě, hlavní rolí StarLifterů byla a dosud je vojenská služba. Snad nejskvělejší úlohu C141 B sehrály ve druhé polovině roku 1990 při operaci Pouštní bouře, při níž celá flotila C141 B Air Mobility Command (jak se nyní Velitelství letecké přepravy jmenuje) dopravila na místo většinu potřebného materiálu a mužstva. I diváci naší televize mohli tyto letouny mnohokráte spatřit v přímých přenosech ze Zálivu na svých obrazovkách. A typ C-141 B jsme mohli vidět na vlastní oči i u nás, například roku 1995 na pardubickém letišti, kdy StarLifter čísla 67-0022 od 60. AW (Airlift Wing) dopravoval naše a litevské vojáky na společné cvičení Cooperative Nugget '95.
V současné době, po více než třiceti létech služby, jsou StarLiftery postupně nahrazovány moderním typem McDonnell Douglas C-17A Globemaster III. Nejdéle ve službě asi vydrží třináct strojů C-141 B sloužících u 437.AW a vybavených pro operace SOLL (Special Operations Low Level) s posílenou pasivní obranou a s přidaným infračerveným čidlem (FLIR) pod přídí. Další stroje slouží u 6O.AW s letkami (AS/Airlift Squadron) č. 7/86 na základně Travis v Kalifornii, u 62.AW na McChord AFB s AS č. 4/8/36 ve státě Washington, u 437.AW na Charleston AFB v Jižní Karolině s AS č. 20/41 /76, u 438.AW na McGuire AFB v New Jersey s AS č. 6/18/30 a u cvičného 97.AW na Altus AFB v Oklahomě. Jak jsou však operační jednotky postupně deaktivovány a přezbrojovány, stroje C141 B se přemisťují k záložním jednotkám (AFRes) a k Národním gardám (ANG), například již létají u ANG státu Tennesee (155.A5/164.AG) z mezinárodního letiště v Memphisu, u 183.A5/172. AG gard státu Mississippi (letiště Jackson), u 356.A5/907.AG AFRes na základně Wright-Patterson v Ohiu, u 729 a 730.A5/452.AMW (AFRes) na kalifornské základně March a u 756.A5/459.AW (AFRes) na Andrews AFB v Marylandu. Krátkou původní verzi NC-141 A má ve stavu i 412. Test Wing na zkušební základně Edwards, létající povětšinou pro NASA. Většina strojů C-141 B se již blíží k vyčerpání stanovené únavové životnosti 45 000 hodin, takže jejich konečné vyřazení ze služby je již jen otázkou blízké budoucnosti.
C-141 Starlifter.
[Foto: USAF.]
Technicko-taktická data
| Pohonná jednotka | |
|---|---|
| Motory: | 4 x Pratt & Whitney TF33-P-7 |
| Výkon: | 93,41 kN |
| Palivo: | Interní nadrže 23592 US gal (19644,75 Imp gal; 89305,2 litrů)
Zařízení pro tankování za letu |
| Rozměry | |
| Délka: | 168 ft 3.5 in (51,29 m) |
| Výška: | 39 ft 3 in (11,96 m) |
| Rozpětí VOP: | 50 ft 3.5 in (15,32 m) |
| Rozvor kol: | 17 ft 6 in (5,33 m) |
| Rozchod kol: | 66 ft 4 in (20,22 m) |
| Operační parametry | |
| Hmotnost prázdného letounu: | 148120 lb (67186 kg) |
| Normalní vzletová hmotnost: | ---- |
| Max. vzletová hmotnost: | 343000 lb (155580 kg) |
| Max. rychlost: | 492 kt (566 mph; 910 km/h) |
| Cestovní rychlost: | 430 kt (495 mph; 796 km/h) |
| Stoupání: | 2920 ft (890 m) / 1 min |
| Dostup: | 41600 ft (12680 m) |
| Max. dolet: | 5550 nm (6390 miles; 10280 km)
2550 nm (2936 miles; 4725 km) s max. zatížením |
| Posádka: | Dva piloti a dva operátoři v nákladovém prostoru 154 plně vyzbrojených výsadkářů nebo max. 90880 lb (41222 kg) nákladu |
| Výzbroj | |
| Pevná: | Není |
| Variabilní: | Není |
| Použitelná výzbroj: | Není |
| Nukleární výzbroj: | Ne |
Autor: Petr "Viper" Chrástek | Vloženo 29. 10. 2008 | Článek pochází z archivu autora. |